Nízkoprahový klub PLEJS

Za chvíli už máma drží telefon a mluví s pracovnicí klubu.

„Dobrý den, mohla byste mi vysvětlit, co vlastně ten váš PLEJS je? Syn na mě naléhá, že chce jít dovnitř, ale já bych ráda věděla, co tam vlastně děláte.“

Pracovnice vlídně odpovídá: „PLEJS je nízkoprahový klub pro děti a mladé lidi. Nabízíme bezpečný prostor, kde mohou trávit čas, najít podporu a zapojit se do různých aktivit.“

„A co to znamená nízkoprahové?“ zajímá se máma.

„Nízkoprahové znamená, že služba je dostupná pro každého mladého člověka, který k nám přijde. Nemusí se předem hlásit, vyplňovat složité papíry ani něco platit. Snažíme se, aby naše služby byly co nejvíce přístupné a jednoduché.“

Tonda, který poslouchá na hlasitém odposlechu, se ptá: „A můžu si tam teda hrát?“

„Můžeš si zahrát hry nebo se zapojit do aktivit, ale nejsme herna,“ vysvětluje pracovnice. „Je to místo, kde se můžeš cítit bezpečně, najít podporu, když si nevíš rady, a třeba se i naučit něco nového. Například teď v létě plánujeme výlety – koupání v Poděbradech, poznávání zajímavých míst nebo setkání s inspirativními lidmi, jako jsou mineralogové.“

„To zní fajn!“ zamumlá Tonda. „A co když se mi tam nebude líbit?“

„Nikdo tě nenutí zůstávat. Naše služba je dobrovolná a každý má možnost si nejdřív vše vyzkoušet. Můžeš přijít jen tak okouknout, co tě zaujme,“ povzbuzuje ho pracovnice.

Máma poslouchá, ale při posledních slovech pracovnice se zarazí. „Víte, když o tom tak mluvíte... vlastně bych potřebovala poradit, co s Tondou. Poslední dobou je doma pořád na mobilu, nechce si s nikým povídat, a mě už nenapadá, jak na něj. Mohla bych s vámi něco probrat?“

Pracovnice odpovídá vlídně: „Samozřejmě. Ráda vám pomůžu. Domluvme si schůzku, kde si vše v klidu projdeme. Tonda může do PLEJSu přijít kdykoliv v otevírací době, podívat se, jestli se mu u nás bude líbit, a odejít, kdykoliv bude chtít. Klub je otevřený všem, ale návštěvníci si u nás za sebe zodpovídají sami. Mohla byste třeba tento čtvrtek ve 12 hodin?“

Máma se zamyslí a přikývne. „To zní dobře. Čtvrtek mi vyhovuje. Takže Tonda může přijít hned, jak bude mít čas, a já si mezitím popovídám s vámi.“

„Přesně tak,“ odpoví pracovnice. „Budu se na vás těšit.“

Máma a Tonda nakonec do PLEJSu opravdu zašli. Tonda se zapojil do tvoření, vyzkoušel různé hry a pokecal s pracovníky. Nakonec odcházel s tím, že se brzy vrátí. Maminka mezitím zjistila, že PLEJS je mnohem víc než jen místo na trávení času – je to prostor, kde mladí lidé mohou růst, získat podporu a objevovat nové příležitosti.

A co všechno PLEJS dětem a mladým lidem nabízí?

●      Bezpečné prostředí, kde mohou být sami sebou, odpočívat nebo si zahrát.

●      Možnost svěřit se a popovídat si, když je něco trápí.

●      Pomoc se školou, vztahy nebo náročnými situacemi.

●      Zábavné aktivity, výlety a příležitost poznat nové přátele.

●      A to všechno zdarma, bez nutnosti registrace nebo hodnocení.

Děti se u nás můžou zastavit kdykoliv, objednání netřeba. Rodiče u nás rádi přivítáme taky, jen prosíme, dejte nám předem vědět, ať si na vás můžeme v klidu udělat čas. Najdete nás v Čelákovicích na adrese Stankovského 1650 (vchod z ulice Na Stráni) nebo ve Staré Boleslavi (Na Dolíku 53). Sledujte nás na webu rc-routa.cz  nebo nám zavolejte na 608 873 926. Těšíme se na vás!

Mgr. Lenka Horváthová, vedoucí sociální služby

Pokud jsme v terénu, pravděpodobně nás od normálních lidí nepoznáte – zkrátka dva kolemjdoucí s batohy na zádech. Když se zastavíme a debatujeme s mobilem v ruce, pravděpodobně se s někým domlouváme přes Instagram. Jako jednou. Míříme do Houšťky, když na instagramu zabliká zpráva. Kdosi prosí, zda můžeme být za půl hodiny na plácku. Je to štreka, tak vyrážíme hned.

Při příchodu vidíme hlouček různě starých teenagerů. „Hele, už jsou tu,“ zaslechneme útržek rozhovoru. Zdravíme známé tváře a v tom se z hloučku oddělí dvě postavy a míří k nám. „Čau, tohle je Luky, něco ho trápí,“ sděluje nám Pepa, s kterým se nějakou dobu už známe. Luky mlčí a kouká do země.

Poděkujeme Pepovi a obrátíme se na Lukáše: „Ahoj, můžeme ti nějak pomoc? Jestli teď nechceš nic říkat, vůbec to nevadí, můžeme se potkat jinde.“ Luky už zvedá zrak, nervózně těká od jednoho k druhému. „My jsme sociální pracovníci z ROUTY,“ pokračujeme vysvětlováním, kdo jsme a co je naší prací, „pracujeme v nízkoprahovém klubu PLEJS a umíme pomoct s téměř jakýmkoli problémem. Můžeme se domluvit, že se setkáme každý týden u nás v klubu, nebo se můžeme potkávat i někde ve městě. Nic nemusíš platit, naše služba je zdarma. Nepotřebujeme ani znát tvoje jméno a kde bydlíš. Nám stačí přezdívka a to, že chceš něco řešit. Hele, kdybys čemukoli nerozuměl, vždycky se můžeš zeptat. Také můžeš kdykoliv říct, že už pokračovat nechceš. Je ti to jasné?“ Luky pokyvuje hlavou a konečně promluví: „Takže nebudete volat rodičům?“ „Pokud si to nebudeš přát, nikomu o tom, co spolu budeme řešit, neřekneme. My jsme vázání mlčenlivostí. To znamená, že všechno zůstane mezi námi.“

„Dobře, tak já jsem Lukáš, říkejte mi Luky. Trápí mě škola. Nebaví mě to, mám blbý známky, doma mi za to nadávají. Ve škole taky. Já už fakt nevím, co mám dělat,“ vysype najednou ze sebe. „Oka, takže bys chtěl, aby ti přestali doma i ve škole nadávat. Dobře, to myslím, že bychom mohli vyřešit. Chtělo by to ale pořádně probrat. Myslíš, že bys mohl přijít k nám třeba zítra po škole?“ snažíme se vymyslet nejlepší postup. Luky chvíli přemýšlí a pak řekne: „No zítra mám trénink, ale mohl bych přijít po něm.“ To už k nám míří i ostatní. „Dobře, tak zítra odpoledne tě budeme čekat. Kdyby ti do toho něco vlezlo, víš, kam nám můžeš napsat. Tak se měj,“ loučíme se.

Než odejdeme, dáme Lukymu a ostatním naše letáky. Přitom znovu vysvětlujeme, kdo jsme, co můžeme nabídnout, jak nás mohou kontaktovat a případně, kde nás najdou. Několik z nich si chce ještě povídat, tak si sedáme na blízkou lavičku. Řešíme běžné věci, povídáme o tom, co dělali, co je zajímá, co by chtěli dělat apod. Po hodině se s nimi rozloučíme a přesouváme se do klubu.

Jana Krejčí, pracovnice PLEJS