Blog


David
1.díl - Seznamujeme se

Miminko v PPPD je většinou radostná práce i když se kolem odvíjí náročný příběh. Ale dítě je malinké a náruč pěstounů má hojivou moc. Většina miminkovských příběhů končí šťastnou novou rodinou.

Starší děti v PPPD jsou pracovně zajímavější. Jejich příběhy jsou košatější, ale také komplikovanější. Některé starší děti toho mají za svůj krátký život za sebou víc, než já za svých 44 let. Vědí co je hlad, bolest, zima, samota. A mají na duši hluboké šrámy. Práce s nimi je náročnější pro všechny. Pro pěstouny to znamená mnoho trpělivosti, starostí, otázek, na které ne vždy přijde odpověď. Pro nás sociální pracovníky je to větší dřina o to víc, o co větší je nejistota budoucího řešení. Na začátku mám vždycky jedinou metu. Dítě musí už další život prožít v bezpečí, ideálně v rodině. Tyhle děti si pamatuju všechny. Za všechny se modlím. Modlitba je vůbec poslední roky nedílnou součástí mé práce. Často je totiž tím posledním, co nám zbývá. Mou úlohou je podporovat pěstouny a pomáhat jim zpracovat příběh každého dítěte. Někdy se ale i já sama musím vyrovnat s minulostí dítěte, s přítomnými těžkostmi i s jeho odchodem. Občas to dost bolí. A jestli je přiznání slabosti neprofesionální, pak tedy nejsem profesionál. Každé takové dítě s košatým příběhem znamená jeden zářez v mém srdci. Tenhle má jméno David.

Poprvé jsme se potkali dva dny potom, co si ho přechodní pěstouni přivezli domů. Schoval se do pokoje a zvědavě nakukoval do kuchyně, kde jsme s pěstouny seděli. Byl drobný, na svých 5 let vůbec nevypadal. Na tři, na čtyři maximálně. Bříško měl jako děti z Afriky na plakátech Unicef a nejvíc ze všeho si hlídal jídlo.

Po chvíli se osmělil a sedl si k nám. Vzala jsem papír a pastelky a začala jsem malovat auta. Miluje auta. Podej mi červenou pastelku Davídku, namalujeme červený auto. Ruka tápe nad krabičkou pastelek. Neví. Nepozná ani červenou, ani zelenou, ani jiné barvy.

„Teto, můžu si vzít ten koláček?“, oslovuje pěstounku. Podává mu ho. Opatrně ukusuje, každý drobeček pečlivě sebere a strčí do pusy. Koláč je velký, nemůže ho sníst najednou. Asi čtvrtina mu zbývá. Bere si ubrousek, zabalí ten zbytek a říká: „Tohle si schovám, to je jenom moje.“

„Neboj se, teta ti to schová, můžeš si to sníst později. Ukážeš mi hračky a postýlku?“

Vede mě do pokoje. Ukazuje auta, plastová zvířata, postel, která je teď jenom jeho. Potom mě vezme za ruku, podívá se na mě neskutečně modrým pohledem a vážným hlasem se ptá: „Teto, že už se nikdy nemusím vrátit k mámě? Ona mě totiž strašně moc bila, víš.“

Snažím se nebrečet. Zažila jsem už ve svém pracovním životě mnoho věcí. Postižené i umírající děti, děti drogově závislých matek, děti hladové, špinavé, s modřinami na těle i na duši. Ale tahle jediná přímočará otázka mě málem položila.

Beru ho i za druhou ruku a slibuju: „Ne, už nikdy tam nebudeš muset jít Davídku, už nikdy. Teď budeš tady, teta a strejda se o tebe postarají, nebudou tě bít a budeš mít tolik jídla, kolik budeš chtít. A zatím budeme hledat v celém světě jinou tetu a strejdu, kteří potřebují zrovna takovýho šikovnýho kluka, jako jsi ty. Až je najdeme, a když se ti budou líbit, přestěhuješ se k nim a budeš tam doma. “ A v duchu dodávám: Bože, dej ať je to pravda.

„Tak jo, tak já si zatím dojím ten koláček.“


Lucie Hájková, DiS., klíčová pracovnice

Když je máma ve vězení

Součástí mé profese je také podpora kontaktů nezletilých dětí v náhradní rodinné péči s jejich rodiči, kteří jsou ve výkonu trestu odnětí svobody. Kontakty mohou vypadat různě. Často rodiče dětem píší, někdy telefonují, někdy jsou v kontaktu přes skype. A část dětí také své rodiče ve věznici navštěvuje osobně. Takové návštěvy mohou vypadat různě a i já mám často mnoho otazníků, jak bude dítě na návštěvu reagovat, jaké bude prostředí věznice, zda dítě nebude prožívat trauma. Jistě je třeba brát v úvahu věk dítěte, jeho emoční a sociální vyspělost a také předchozí vztahy s rodičem. Já chci ale dnes popsat, jak ideálně může návštěva dítěte ve věznici vypadat, na jednom konkrétním příběhu.

Dítě ve věku 8 let vyrůstající od 3 let v pěstounské rodině svou matku nevidělo 6 let. Poslední dva roky si s matkou psalo a během předchozích šesti měsíců se uskutečnilo také pár skypových a telefonických rozhovorů. Dítě si moc přálo svou mámu konečně vidět, vědělo, že je matka ve věznici a proč. Jak ze strany pěstounů, tak ze strany matky bylo dítě ujišťováno o tom, že jeho místo je v náhradní rodině, pěstounští rodiče i matka se vzájemně respektují, což celou věc velmi usnadnilo. První návštěva ve věznici byla pečlivě plánována se sociální pracovnicí. Věděli jsme dopředu, jak bude vše probíhat a mohli jsme tak dítě na návštěvu předem dobře připravit.

Vstupní prohlídku ve věznici jsme připodobnili k prohlídce na letišti, takže dítě vše klidně zvládlo. S sebou mohlo mít vlastní pití v uzavřené lahvi a svačinu v originálním balení. Poté si nás již převzala sociální pracovnice věznice, která nás odvedla do prostor, kde proběhlo setkání s matkou dítěte. Jednalo se o samostatný domek v areálu věznice o dispozici 1+1. Ve vstupní chodbě byla toaleta se sprchou a umyvadlem, vpravo kuchyň s kuchyňským koutem vybavená několika kousky nádobí, plotýnkou a rychlovarnou konvicí, stolem a židlemi. V kuchyni byl též přebalovací pult a postýlka pro miminka. Vlevo od vstupu se nacházel obývací pokoj se stolem, gaučem, židlemi a látkovými sedáky pro děti. Dále zde byl koberec, bedna s hračkami a skříňka s různými společenskými hrami. Z kuchyně vedly balkonové dveře na malý oplocený dvorek s pískovištěm, houpačkou a sezením. Celý prostor působil útulně. Matka si předem prostory uklidila a nachystala drobné občerstvení. Byla nám nabídnuta káva, čaj a sušenky a později matka s dítětem společně připravili jednohubky. Dítě tak mohlo mít pocit, že je na návštěvě u matky doma. Z oken domku bylo vidět do areálu věznice, kde jsou stromy a zahrada se skleníky a budovy samotné věznice, které na pohled nebudí nijak negativní dojem.

Celá návštěva tak mohla proběhnout v důstojném, pro dítě nestresujícím prostředí a v příjemné atmosféře. Pro dítě byl osobní kontakt s matkou velmi důležitý a věřím, že pro matku je takové setkání další motivací k pozitivní změně.


Lucie Hájková, DiS., klíčová pracovnice