Aktivity pro děti

Jak název napovídá, dítě pracuje s keramickou hlínou za použití vody v ohraničeném prostoru (dřevěná bedýnka). Pozor! Dítko není motivováno vytvořit a odnést si keramický výrobek domů…Tady jde o něco jiného. Nejde o výsledek, ale o proces. Malý či velký tvořivec za pomoci svých rukou a pod vedením průvodce pracuje, tvoří, hraje si, zkouší, zkoumá, vytváří, buduje, boří, ničí, staví…prostě maximálně si užívá dotek s hlínou. 

Tato haptická zkušenost přináší dítěti radost, trénuje jemnou i hrubou motoriku, působí na rovnovážný systém, oslovuje hmat a hluboké čití, pomáhá k odventilování napětí, dosycuje, co v dětství dítě ve vývoji „ nestihlo“ vinou traumatu, dlouhodobé nemoci, psychického strádání nebo akutně prožívá složité období v rodině, ve škole, se sebou samým.

„ Patlačku“- tedy terapeutickou metodu práce s hlínou a tvořivé techniky obecně doporučuji všem rodičům, náhradním rodičům, lidem v pomáhajících profesích pro ně samotné, ale hlavně pro jejich děti.

Proč právě děti a hlína či „ arte“?

Někdo chytrý kdysi napsal, že kresba (a já k tomu dodávám i tvoření v hlíně) je královská cesta do duše dítěte. Dítě, které sotva mluví, má omezené vyjadřovací schopnosti, neumí sdílet slovy, co prožívá, nebo je v období dospívání, kdy už se zase sdílet s dospělými nechce… , ale tužku, barvy a papír, hlínu, umí uchopit, použít a sdílet se beze slov. Vždyť přeci kreativita je naprosto přirozený projev člověka.

Takže hurá na „patlačku“!

Gábina Adášková
arteterapeutka a hliněný průvodce, pěstounka a matka 8 dětí
tel. 604 253 074 

Postupně tu přibylo hodně dalších atrakcí jako prostor s kuličkami, nebo vyhlídková věž, kuchyňka, výtvarná dílna, koberce s motivem silnic a křižovatek a vystřídala se tu pochopitelně spousta hraček. Vždy to bylo živé místo pro setkávání rodičů, dětí i celých rodin, vznikala tu přátelství na život a na smrt. 

Zapojila jsem se do chodu mateřského centra a posléze stála u vzniku partnerské organizace, Rodinného centra Routa, a měla jsem možnost se zde několikrát podílet na změnách podoby prostor. Vždycky jsme se snažili o oživení, změnu k lepšímu, aby se tu návštěvníkům líbilo a rádi se sem vraceli. Jsme však amatéři, nikdo z nás nestudoval design ani bytovou architekturu, někdy se nám to povedlo víc, jindy něco úplně nevyšlo podle našich představ. Bylo to často jak na té naší klouzačce, která ovšem všechny proměny přežila a základ Klubu tvoří i dnes. 

Provoz je tu velký a celý týden se pořád něco děje od programu pro nejmenší děti, doučování jednotlivců i malých skupin, po volnočasové aktivity a setkání různých věkových kategorií, pěstounských a adoptivních rodin. 

V poslední době jsme cítili, že by to chtělo něco víc, že už jsme asi vyčerpali naše nápady a nedokážeme vytvořit radikální změnu, že nevymyslíme, jak nejlépe propojit různorodé aktivity a využít účelněji náš prostor, který už dávno neslouží jen jako herna.

A potom jako dar z nebes přišla nabídka, společnost IKEA vybrala právě naši organizaci k realizaci velké proměny. Něco neuvěřitelného, perfektně načasovaného! Náš Klub se vyklubal ze skořápky ve zcela nové podobě. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem sem vkročila poprvé a byla jsem moc šťastná, že můžu být pořád u toho. 

Pak jsme stěhovali ještě nějaké naše věci, hračky a zásoby výtvarných potřeb, které byly po dobu rekonstrukce schované ve skladu přes ulici, také můj nejmladší čtrnáctiletý syn pomáhal. Když přinesl první krabici nahoru a uviděl novou hernu prohlásil: "Teda super. Ale klouzačka tu je, to je dobře." A potom se na ní pochopitelně jednou, dvakrát projel.

Společnosti IKEA moc děkujeme! Děkujeme, že tu díky ní stále pokračujeme a vlastně znovu začínáme.

Vratislava Tomášková

Abych se pokusila alespoň z části posbírat a popsat střípky z příměstských táborů, které si jako vedoucí tak užívám, určitě musím začít u celkových zaměření táborů, která mají na charakter táborového týdne nepochybně velký vliv. Pomyslně bych tábory rozdělila na ty, které mají jasněji danou strukturu, jako jsou ty, kde se má dítě například zlepšovat v jazyce, objevovat nová místa, učit se programovat nebo vařit, a pak ty, kde můžeme my, vedoucí, pustit o něco větší uzdu fantazii a do světa fantazie vstoupit spolu s táborníky. A právě tady bych se chtěla zdržet v rámci svého povídání o něco déle.

To, co mě na táborech, kde si na něco hrajeme nebo něco společně tvoříme, fascinuje, je právě (nebojím se říct) nekonečná představivost každého jednotlivého táborníka. Mnohokrát jsem se setkala s tím, že dítě, které přišlo první den na tábor tiché, plaché a stydlivé, pak ve výsledku třetí den skákalo po Mateřském centru a vykřikovalo geniální nápady, ať už na kostýmy, pokračování příběhů, na které jsme si hráli, nebo v případě tanečních táborů chrlilo třeba celé choreografie. Jsem přesvědčena, že funkční tvůrčí prostředí dokáže vtáhnout všechny, a to nehledě na věk nebo temperament.

Příkladem bych ráda uvedla muzikálový tábor, který byl pro mě na rozdíl od tanečně-kreativních a tematických velkou premiérou. Přesně jsem nevěděla, co od takového konceptu vlastně čekat a jak moc se snažit průběh nacvičování vést. Měla jsem sice předpřipravený scénář, ale otázku toho, co se bude během představení dít, jsem se rozhodla nechat maximálně na dětech. Smělá, ale skvělá to volba. Výsledek byl takový, že jsem ani nemrkla, a za pět dní jsme měli připravené komplexní představení s kostýmy, které si navrhli a vyrobili táborníci i choreografie, na kterých v týmech pracovali a procvičovali si je ve všech volných chvílích, na všech možných místech včetně umýváren nebo jídelny (k velké radosti mě v pozici „strážkyně obědového klidu“). Tak snaživé a nadšené herce a herečky by mi zaručeně závidělo i národní divadlo.

Jako poslední kapitolku, která mi přišla na mysl, bych otevřela věkovou rozdílnost mezi dětmi na táboře. Ta se samozřejmě vždycky projeví – dle mé zkušenosti hlavně při aktivitách, kdy vytváříme nějakou nereálnou situaci třeba tím, že dětem hrajeme scénky, do kterých je vtahujeme. Velký úspěch mívá kupříkladu svět Harryho Pottera, prostředí cirkusu nebo cestování vesmírem (po týdenním ztvárňování postavy Ufonky Telefonky jsem měla obavy, že mi narostou tykadla). V momentech, kdy se vydáváme za některou z takových postav, se samozřejmě rychle rozevře propast mezi dětmi, které bezmezně věří, že za nimi Brumbál skutečně přiletěl z Bradavic, a staršími skeptiky, kteří už se opít rohlíkem (čtěte kostýmem) nenechají.

Otázkou pak je, jestli mají tendenci hru mladším dětem kazit, nebo ji naopak hrají s námi. Nejvíce se ale jednoznačně pobavím u dětí, které jsou někde mezi těmito póly. „Kačko, vždyť já vím, že jsi byla ta čarodějnice ty,“ ale ve chvíli, kdy vylezu v klobouku se svou hůlkou, se odvaha z čista jasna rozplyne a „chytrálkovská“ prohlášení vystřídají obavy, aby ho ta čarodějnice přeci jen nezačarovala v myš.

Kateřina Slaběňáková, vedoucí příměstských táborů