Aktivity pro děti
Vykročit správnou nohou nestačí
12. 3. 2024
"Do nového roku vykroč pravou nohou, ať podaří se vše tak, jak si v myšlenkách přeješ, ať každá nepravost, lež a klam je potrestána."
Také se říká, že ráno máme z postele vykročit pravou nohou, aby byl den úspěšný a nepokazila ho hned naše první aktivita. Kdyby to v životě bylo tak jednoduché a stačilo správně slézt z postele a vykročit prostě jen tou správnou nohou, na našich přípravných kurzech a skupinkách na procvičování by nebyla ani noha. Nikdo by s námi neřešil rovnice a úlohy o společné práci, nesnažil se zdokonalit gramatiku, pochopit rčení ani vyhledat metaforu či metonymii atd. (Mimochodem rčení i druh metonymie už jsem před chvílí použila.)
Přechod ze základní školy na střední je vzrušující, ale také náročný krok. Přijímací zkoušky z českého jazyka a matematiky jsou v současné době důležitým prvkem tohoto procesu a nadarmo se neříká, že štěstí přeje připraveným. Zkoušky mohou být pro žáky stresující (a oblíbenost tohoto tématu v médiích nikomu na klidu nepřidá) a dobrá příprava nejenže poskytne potřebné znalosti, ale také pomůže zvládat nervozitu a stres spojený s testováním. Uvědomujeme si, že pro svůj cíl něco děláme, že se z týdne na týden připravujeme, sbíráme dílčí úspěchy a nejsme v tom sami.
Příprava na přijímací zkoušky vyžaduje dobrý časový management. Žáci se naučí plánovat svůj studijní čas, což je dovednost, která se jim bude hodit nejen při přípravě na zkoušky, ale i během středoškolských let. Každý z nás má svoje silné a slabé stránky a my se v našich kurzech snažíme také o individuální zaměření na oblasti, ve kterých žák potřebuje zlepšení, a posilujeme již existující schopnosti.
Letos se s Routou připravuje třiatřicet deváťáků, každý z nich se chystá na svou vysněnou školu, každý má jiné znalosti, schopnosti, různě pracuje s motivací. Víme, že ne všichni se naplno věnují třeba domácí přípravě, ale snažíme se podpořit každého z nich. Konzultujeme problémy při řešení obtížnějších úloh, vracíme se opakovaně dle potřeby k tématům, která jsou pro ně složitá. Pocit sdíleného úsilí a povzbuzení může posílit touhu jednotlivce dosáhnout svých cílů. Snažíme se na našich setkáních o příjemnou atmosféru, aby čas společně strávený nebyl jen povinností, a věříme, že se nám to daří.
Máme před sebou poslední měsíc, skoro na den přesně se bude konat první termín přijímacích zkoušek. Věříme, že ještě uděláme pokroky a dokončíme vše, co jsme si naplánovali. Jedno osobní přání závěrem:
Naše milá třiatřicítko: Buďte stateční, buďte sebejistí a vězte, že se Vám to podaří. A jak praví stará moudrost: "Kdo chce, hledá způsoby; kdo nechce, hledá důvody."
Ať je Vaše cesta směrem na střední školu plná radosti a úspěchů. A pro jistotu; ráno v den přijímaček vykročte tou správnou nohou :-)
Mgr. Vratislava Tomášková, lektorka přípravných kurzů
Vezměte dítě na „ patlačku“ do ROUTY
20. 9. 2023
RC ROUTA v Čelákovicích je, jak známo, útočištěm tisícerých aktivit. Ráda bych vás seznámila s jednou z nich.
V ROUTĚ pracuji externě s dětmi, dospívajícími i s celou rodinou pomocí kreativních terapeutických metod. Využívám prvky arteterapie (což je vlastně tvoření obrázků různými technikami spojené s povídáním) a také metodu Práce v hliněném poli. No a té děti s oblibou říkají „patlačka“.
Jak název napovídá, dítě pracuje s keramickou hlínou za použití vody v ohraničeném prostoru (dřevěná bedýnka). Pozor! Dítko není motivováno vytvořit a odnést si keramický výrobek domů…Tady jde o něco jiného. Nejde o výsledek, ale o proces. Malý či velký tvořivec za pomoci svých rukou a pod vedením průvodce pracuje, tvoří, hraje si, zkouší, zkoumá, vytváří, buduje, boří, ničí, staví…prostě maximálně si užívá dotek s hlínou.
Tato haptická zkušenost přináší dítěti radost, trénuje jemnou i hrubou motoriku, působí na rovnovážný systém, oslovuje hmat a hluboké čití, pomáhá k odventilování napětí, dosycuje, co v dětství dítě ve vývoji „ nestihlo“ vinou traumatu, dlouhodobé nemoci, psychického strádání nebo akutně prožívá složité období v rodině, ve škole, se sebou samým.
„ Patlačku“- tedy terapeutickou metodu práce s hlínou a tvořivé techniky obecně doporučuji všem rodičům, náhradním rodičům, lidem v pomáhajících profesích pro ně samotné, ale hlavně pro jejich děti.
Proč právě děti a hlína či „ arte“?
Někdo chytrý kdysi napsal, že kresba (a já k tomu dodávám i tvoření v hlíně) je královská cesta do duše dítěte. Dítě, které sotva mluví, má omezené vyjadřovací schopnosti, neumí sdílet slovy, co prožívá, nebo je v období dospívání, kdy už se zase sdílet s dospělými nechce… , ale tužku, barvy a papír, hlínu, umí uchopit, použít a sdílet se beze slov. Vždyť přeci kreativita je naprosto přirozený projev člověka.
Takže hurá na „patlačku“!
Gábina Adášková
arteterapeutka a hliněný průvodce, pěstounka a matka 8 dětí
tel. 604 253 074
Na klouzačce
11. 8. 2023
Když jsem do prostor dnešního Klubu Routa přišla poprvé, byla jsem matkou jednoho dítka a bylo mi o dvacet let méně. Tehdejší mateřské centrum, které si hernu pronajímalo, mě přijalo vlídně a synovu pozornost nejvíce upoutala klouzačka. A jak šel čas také oba moji mladší kluci vždy nejraději řádili právě na ní. Klouzačka, ta byla prostě ve středu zájmu řady kluků a holek, kteří prošli s jejich maminkami a tatínky mateřským centrem.
Postupně tu přibylo hodně dalších atrakcí jako prostor s kuličkami, nebo vyhlídková věž, kuchyňka, výtvarná dílna, koberce s motivem silnic a křižovatek a vystřídala se tu pochopitelně spousta hraček. Vždy to bylo živé místo pro setkávání rodičů, dětí i celých rodin, vznikala tu přátelství na život a na smrt.
Zapojila jsem se do chodu mateřského centra a posléze stála u vzniku partnerské organizace, Rodinného centra Routa, a měla jsem možnost se zde několikrát podílet na změnách podoby prostor. Vždycky jsme se snažili o oživení, změnu k lepšímu, aby se tu návštěvníkům líbilo a rádi se sem vraceli. Jsme však amatéři, nikdo z nás nestudoval design ani bytovou architekturu, někdy se nám to povedlo víc, jindy něco úplně nevyšlo podle našich představ. Bylo to často jak na té naší klouzačce, která ovšem všechny proměny přežila a základ Klubu tvoří i dnes.
Provoz je tu velký a celý týden se pořád něco děje od programu pro nejmenší děti, doučování jednotlivců i malých skupin, po volnočasové aktivity a setkání různých věkových kategorií, pěstounských a adoptivních rodin.
V poslední době jsme cítili, že by to chtělo něco víc, že už jsme asi vyčerpali naše nápady a nedokážeme vytvořit radikální změnu, že nevymyslíme, jak nejlépe propojit různorodé aktivity a využít účelněji náš prostor, který už dávno neslouží jen jako herna.
A potom jako dar z nebes přišla nabídka, společnost IKEA vybrala právě naši organizaci k realizaci velké proměny. Něco neuvěřitelného, perfektně načasovaného! Náš Klub se vyklubal ze skořápky ve zcela nové podobě. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem sem vkročila poprvé a byla jsem moc šťastná, že můžu být pořád u toho.
Pak jsme stěhovali ještě nějaké naše věci, hračky a zásoby výtvarných potřeb, které byly po dobu rekonstrukce schované ve skladu přes ulici, také můj nejmladší čtrnáctiletý syn pomáhal. Když přinesl první krabici nahoru a uviděl novou hernu prohlásil: "Teda super. Ale klouzačka tu je, to je dobře." A potom se na ní pochopitelně jednou, dvakrát projel.
Společnosti IKEA moc děkujeme! Děkujeme, že tu díky ní stále pokračujeme a vlastně znovu začínáme.
Mgr. Vratislava Tomášková, předsedkyně RC Routa
Pět dní, tisíce dětských světů
13. 4. 2023
Příměstské tábory se stávají mezi dětmi i rodiči rok od roku populárnějšími. Nadměrné „stýskací“ noční stavy, které se lépe zvládají v náruči rodiče, nižší cena, nebo jednoduše možnost, zařídit si během dne vše potřebné „dospělácké“, a odpoledne pak strávit s dítětem ve stavu odpočatosti (není snad třeba ani dodávat, že dítě plné dojmů z tábora, rovná se hodné dítě). Důvodů, proč vybrat příměstský tábor oproti pobytovému, může být mnoho. Já sama jsem za dobu asi pětiletého vedení táborů kouzlu „příměšťáků“, kdy se na sebe s dětmi máme každý den důvod těšit, propadla. S některými se na sebe těšíme i celý rok!
Abych se pokusila alespoň z části posbírat a popsat střípky z příměstských táborů, které si jako vedoucí tak užívám, určitě musím začít u celkových zaměření táborů, která mají na charakter táborového týdne nepochybně velký vliv. Pomyslně bych tábory rozdělila na ty, které mají jasněji danou strukturu, jako jsou ty, kde se má dítě například zlepšovat v jazyce, objevovat nová místa, učit se programovat nebo vařit, a pak ty, kde můžeme my, vedoucí, pustit o něco větší uzdu fantazii a do světa fantazie vstoupit spolu s táborníky. A právě tady bych se chtěla zdržet v rámci svého povídání o něco déle.
To, co mě na táborech, kde si na něco hrajeme nebo něco společně tvoříme, fascinuje, je právě (nebojím se říct) nekonečná představivost každého jednotlivého táborníka. Mnohokrát jsem se setkala s tím, že dítě, které přišlo první den na tábor tiché, plaché a stydlivé, pak ve výsledku třetí den skákalo po Mateřském centru a vykřikovalo geniální nápady, ať už na kostýmy, pokračování příběhů, na které jsme si hráli, nebo v případě tanečních táborů chrlilo třeba celé choreografie. Jsem přesvědčena, že funkční tvůrčí prostředí dokáže vtáhnout všechny, a to nehledě na věk nebo temperament.
Příkladem bych ráda uvedla muzikálový tábor, který byl pro mě na rozdíl od tanečně-kreativních a tematických velkou premiérou. Přesně jsem nevěděla, co od takového konceptu vlastně čekat a jak moc se snažit průběh nacvičování vést. Měla jsem sice předpřipravený scénář, ale otázku toho, co se bude během představení dít, jsem se rozhodla nechat maximálně na dětech. Smělá, ale skvělá to volba. Výsledek byl takový, že jsem ani nemrkla, a za pět dní jsme měli připravené komplexní představení s kostýmy, které si navrhli a vyrobili táborníci i choreografie, na kterých v týmech pracovali a procvičovali si je ve všech volných chvílích, na všech možných místech včetně umýváren nebo jídelny (k velké radosti mě v pozici „strážkyně obědového klidu“). Tak snaživé a nadšené herce a herečky by mi zaručeně závidělo i národní divadlo.
Jako poslední kapitolku, která mi přišla na mysl, bych otevřela věkovou rozdílnost mezi dětmi na táboře. Ta se samozřejmě vždycky projeví – dle mé zkušenosti hlavně při aktivitách, kdy vytváříme nějakou nereálnou situaci třeba tím, že dětem hrajeme scénky, do kterých je vtahujeme. Velký úspěch mívá kupříkladu svět Harryho Pottera, prostředí cirkusu nebo cestování vesmírem (po týdenním ztvárňování postavy Ufonky Telefonky jsem měla obavy, že mi narostou tykadla). V momentech, kdy se vydáváme za některou z takových postav, se samozřejmě rychle rozevře propast mezi dětmi, které bezmezně věří, že za nimi Brumbál skutečně přiletěl z Bradavic, a staršími skeptiky, kteří už se opít rohlíkem (čtěte kostýmem) nenechají.
Otázkou pak je, jestli mají tendenci hru mladším dětem kazit, nebo ji naopak hrají s námi. Nejvíce se ale jednoznačně pobavím u dětí, které jsou někde mezi těmito póly. „Kačko, vždyť já vím, že jsi byla ta čarodějnice ty,“ ale ve chvíli, kdy vylezu v klobouku se svou hůlkou, se odvaha z čista jasna rozplyne a „chytrálkovská“ prohlášení vystřídají obavy, aby ho ta čarodějnice přeci jen nezačarovala v myš.
Kateřina Slaběňáková, vedoucí příměstských táborů