Aktivity pro děti

Abych se pokusila alespoň z části posbírat a popsat střípky z příměstských táborů, které si jako vedoucí tak užívám, určitě musím začít u celkových zaměření táborů, která mají na charakter táborového týdne nepochybně velký vliv. Pomyslně bych tábory rozdělila na ty, které mají jasněji danou strukturu, jako jsou ty, kde se má dítě například zlepšovat v jazyce, objevovat nová místa, učit se programovat nebo vařit, a pak ty, kde můžeme my, vedoucí, pustit o něco větší uzdu fantazii a do světa fantazie vstoupit spolu s táborníky. A právě tady bych se chtěla zdržet v rámci svého povídání o něco déle.

To, co mě na táborech, kde si na něco hrajeme nebo něco společně tvoříme, fascinuje, je právě (nebojím se říct) nekonečná představivost každého jednotlivého táborníka. Mnohokrát jsem se setkala s tím, že dítě, které přišlo první den na tábor tiché, plaché a stydlivé, pak ve výsledku třetí den skákalo po Mateřském centru a vykřikovalo geniální nápady, ať už na kostýmy, pokračování příběhů, na které jsme si hráli, nebo v případě tanečních táborů chrlilo třeba celé choreografie. Jsem přesvědčena, že funkční tvůrčí prostředí dokáže vtáhnout všechny, a to nehledě na věk nebo temperament.

Příkladem bych ráda uvedla muzikálový tábor, který byl pro mě na rozdíl od tanečně-kreativních a tematických velkou premiérou. Přesně jsem nevěděla, co od takového konceptu vlastně čekat a jak moc se snažit průběh nacvičování vést. Měla jsem sice předpřipravený scénář, ale otázku toho, co se bude během představení dít, jsem se rozhodla nechat maximálně na dětech. Smělá, ale skvělá to volba. Výsledek byl takový, že jsem ani nemrkla, a za pět dní jsme měli připravené komplexní představení s kostýmy, které si navrhli a vyrobili táborníci i choreografie, na kterých v týmech pracovali a procvičovali si je ve všech volných chvílích, na všech možných místech včetně umýváren nebo jídelny (k velké radosti mě v pozici „strážkyně obědového klidu“). Tak snaživé a nadšené herce a herečky by mi zaručeně závidělo i národní divadlo.

Jako poslední kapitolku, která mi přišla na mysl, bych otevřela věkovou rozdílnost mezi dětmi na táboře. Ta se samozřejmě vždycky projeví – dle mé zkušenosti hlavně při aktivitách, kdy vytváříme nějakou nereálnou situaci třeba tím, že dětem hrajeme scénky, do kterých je vtahujeme. Velký úspěch mívá kupříkladu svět Harryho Pottera, prostředí cirkusu nebo cestování vesmírem (po týdenním ztvárňování postavy Ufonky Telefonky jsem měla obavy, že mi narostou tykadla). V momentech, kdy se vydáváme za některou z takových postav, se samozřejmě rychle rozevře propast mezi dětmi, které bezmezně věří, že za nimi Brumbál skutečně přiletěl z Bradavic, a staršími skeptiky, kteří už se opít rohlíkem (čtěte kostýmem) nenechají.

Otázkou pak je, jestli mají tendenci hru mladším dětem kazit, nebo ji naopak hrají s námi. Nejvíce se ale jednoznačně pobavím u dětí, které jsou někde mezi těmito póly. „Kačko, vždyť já vím, že jsi byla ta čarodějnice ty,“ ale ve chvíli, kdy vylezu v klobouku se svou hůlkou, se odvaha z čista jasna rozplyne a „chytrálkovská“ prohlášení vystřídají obavy, aby ho ta čarodějnice přeci jen nezačarovala v myš.

Kateřina Slaběňáková, vedoucí příměstských táborů