Nízkoprahový klub PLEJS

Pokud jsme v terénu, pravděpodobně nás od normálních lidí nepoznáte – zkrátka dva kolemjdoucí s batohy na zádech. Když se zastavíme a debatujeme s mobilem v ruce, pravděpodobně se s někým domlouváme přes Instagram. Jako jednou. Míříme do Houšťky, když na instagramu zabliká zpráva. Kdosi prosí, zda můžeme být za půl hodiny na plácku. Je to štreka, tak vyrážíme hned.

Při příchodu vidíme hlouček různě starých teenagerů. „Hele, už jsou tu,“ zaslechneme útržek rozhovoru. Zdravíme známé tváře a v tom se z hloučku oddělí dvě postavy a míří k nám. „Čau, tohle je Luky, něco ho trápí,“ sděluje nám Pepa, s kterým se nějakou dobu už známe. Luky mlčí a kouká do země.

Poděkujeme Pepovi a obrátíme se na Lukáše: „Ahoj, můžeme ti nějak pomoc? Jestli teď nechceš nic říkat, vůbec to nevadí, můžeme se potkat jinde.“ Luky už zvedá zrak, nervózně těká od jednoho k druhému. „My jsme sociální pracovníci z ROUTY,“ pokračujeme vysvětlováním, kdo jsme a co je naší prací, „pracujeme v nízkoprahovém klubu PLEJS a umíme pomoct s téměř jakýmkoli problémem. Můžeme se domluvit, že se setkáme každý týden u nás v klubu, nebo se můžeme potkávat i někde ve městě. Nic nemusíš platit, naše služba je zdarma. Nepotřebujeme ani znát tvoje jméno a kde bydlíš. Nám stačí přezdívka a to, že chceš něco řešit. Hele, kdybys čemukoli nerozuměl, vždycky se můžeš zeptat. Také můžeš kdykoliv říct, že už pokračovat nechceš. Je ti to jasné?“ Luky pokyvuje hlavou a konečně promluví: „Takže nebudete volat rodičům?“ „Pokud si to nebudeš přát, nikomu o tom, co spolu budeme řešit, neřekneme. My jsme vázání mlčenlivostí. To znamená, že všechno zůstane mezi námi.“

„Dobře, tak já jsem Lukáš, říkejte mi Luky. Trápí mě škola. Nebaví mě to, mám blbý známky, doma mi za to nadávají. Ve škole taky. Já už fakt nevím, co mám dělat,“ vysype najednou ze sebe. „Oka, takže bys chtěl, aby ti přestali doma i ve škole nadávat. Dobře, to myslím, že bychom mohli vyřešit. Chtělo by to ale pořádně probrat. Myslíš, že bys mohl přijít k nám třeba zítra po škole?“ snažíme se vymyslet nejlepší postup. Luky chvíli přemýšlí a pak řekne: „No zítra mám trénink, ale mohl bych přijít po něm.“ To už k nám míří i ostatní. „Dobře, tak zítra odpoledne tě budeme čekat. Kdyby ti do toho něco vlezlo, víš, kam nám můžeš napsat. Tak se měj,“ loučíme se.

Než odejdeme, dáme Lukymu a ostatním naše letáky. Přitom znovu vysvětlujeme, kdo jsme, co můžeme nabídnout, jak nás mohou kontaktovat a případně, kde nás najdou. Několik z nich si chce ještě povídat, tak si sedáme na blízkou lavičku. Řešíme běžné věci, povídáme o tom, co dělali, co je zajímá, co by chtěli dělat apod. Po hodině se s nimi rozloučíme a přesouváme se do klubu.

Jana Krejčí, pracovnice PLEJS