Náhradní rodinná péče

Osvojitelé si například procházejí traumaty způsobenými neplodností, ztrátou biologických dětí či přijetím dítěte ze dne na den a hledají cesty, jak být dobrým náhradním rodičem. Bylo by pro ně tedy velmi přínosné, kdyby tu pro ně byl někdo, kdo pochopí, jak se lidé v těchto situacích cítí a co konkrétně potřebují, jak jsou zranitelní, křehcí, co vnímají, proč se snaží tvářit co nejvíce jako běžná rodina a proč se bojí selhání.

Odborník – např. sociální pracovník, který to sám nezažil, dokáže vnímat těžkost těchto témat, ale stále je velmi vzdálený tomu, chápat skutečné prožívání těchto rodin. Peer konzultant v podobě zkušeného náhradního rodiče může v tomto případě fungovat navíc ještě jako naděje, že i jejich příběh může dopadnout dobře. Díky tomu může být peer i jakousi inspirací. Sdílí zkušenosti, do jakých životních situací se sám dostal a jak tyto těžké životní situace překonal. Je „jedním z nich“, může sdílet i své obavy.

Peer konzultant je vlastně člověk s vlastní zkušeností v náhradním rodičovství. Reflexi vlastní zkušenosti používá k podpoře dalších náhradních rodin. V první řadě jde o sdílení osobního příběhu a zkušeností s osvojením.

Peer spolupracuje v rámci otevřené komunikace. Sdílí své zkušenosti se všemi tématy náhradního rodičovství, včetně těch náročných, což osvojitelům může pomoci při náhledu a řešení svých vlastních situací.

Osvojitelé mohou podporu peera v RC Routa využívat v rámci klubových setkání osvojitelů, pak kdykoliv po domluvě online, telefonicky či při osobním setkání.

Služba peer konzultanta je v současné době nabízena pracovnicí pro osvojitele Jiřinou Maleňákovou, která je také sama osvojitelkou.

Jste osvojitelé, žadatelé o adopci nebo o osvojení zatím jen přemýšlíte? Potřebujete sdílet, povzbudit, podpořit? Můžete se Jiřině ozvat na tel.číslo 775 760 024 nebo e-mail jirina.malenakova@rc-routa.cz.

Naše paní sociální byla moc příjemná, ani psychotesty nám nepřišly tak strašné, jak jsme předem slyšeli, nikdo po nás nechtěl posudek od zaměstnavatele. Také přípravy v Kolíně byly super, během nich jsem otěhotněla. Rozhodli jsme se však zatím nikomu nic neoznamovat, bylo příliš brzy. Potratila jsem po prvním víkendovém bloku příprav, kvůli pobytu v nemocnici jsme se těch posledních nemohli zúčastnit. Paní v Kolíně byly moc milé, když jsme jim zavolali, umožnily nám přípravy dokončit s následující skupinou, za což jsme jim dodnes vděční. 

Na vytoužený telefon jsme čekali zhruba rok. Je fakt, že manžel neustále volal na kraj, že už se těšíme a jestli je něco nového. Tou dobou kraj bombardovala i jedna skvělá přechodná pěstounka, která měla v péči chlapečka, kterému bylo 6 měsíců. Nějak do sebe vše krásně zapadlo a telefon zazvonil. Pocity nelze popsat, asi si to hlava nechtěla připustit, bála jsem se radovat a vůbec si z té doby nevybavuji euforii, ale spíš strašné otupění. Naštěstí šlo vše bleskem, ve středu telefon, ve čtvrtek schůzka na úřadě a fotografie oplácaného nazrzlého batolete. Dnes už se můžu přiznat, že se mi chlapeček na fotce vůbec nelíbil, ale my také nejsme ideály krásy, že? V sobotu jsme jeli k paní pěstounce. Až tady mi došlo, že se to doopravdy děje, chlapeček byl úžasný, bylo vidět, že je spokojený.

Já byla jako na trní, bála jsem se, že mě bude pěstounka zkoušet z přebalování a hodnotit,  já předtím nikdy mimčo nepřebalovala a v podstatě jsem vždy tíhla k dětem starším, asi od tří let. Upřímně z miminek jsem měla strach. Manžel však měl zkušenost s hlídáním neteře, byli jsme domluveni, že kdyby na to přišlo, ujme se přebalování on. A přišlo to, já vykulená: „Tak, maminko, pojďte si ho přebalit." Panika, že to nezvládnu, ale pěstounka to poznala, začala se smát a prohlásila, že ode mě přece nikdo nemůže čekat, že to umím a vše mi ukázala. 

Naší babi, jak jí říkáme, opravdu velmi záleželo na tom, aby chlapeček šel co nejdříve do své nové rodiny. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, v podstatě od prvního setkání jsem u ní trávila každé odpoledne a odjížděla, až když malý usnul. Pak přišel týden mého plánovaného volna a nastěhovala jsem se k ní na celý týden, aby navazování proběhlo co nejrychleji.

Požádali jsme o předběžné opatření a rozhodli se přesunout k nám do domečku, kde zatím probíhal kolotoč příprav a shánění všeho potřebného. Bohužel předběžné opatření nám bylo zamítnuto, do toho přišel covid a různá opatření jako zákaz cestování z obce a další nesmysly. Poprvé jsme se setkali v únoru, svěření do předadopční péče jsme se dočkali až v půlce května. Pak následovalo 6 měsíců, než jsme mohli požádat o finální osvojení. Díky covidu byl manžel více doma na homeoffice a mohli jsme si to vše užívat jako rodina společně.

Obrovský úlek přišel při posledním soudu. Vše mělo probíhat hladce, matka dala souhlas hned v porodnici, pak po šestinedělí, následně i po 3 měsících u soudu, uběhla tedy doba na odvolání. Přesto byla předvolána k soudu o osvojení. Naštěstí si ani nevyzvedla předvolání a nedostavila se.

Byly dva týdny do Vánoc, strašně jsme se těšili, že už to bude i papírově vše potvrzeno. Bohužel sociální pracovnice malého v průběhu soudu prohlásila, že kolegyně říkaly, že snad je matka někde ve vězení. Soudkyně přerušila sezení na 10 minut a vrátila se s informací, že je matka opravdu ve výkonu trestu, odročila soud s tím, že ji musí kontaktovat a vyslechnout. To už jsme brečeli, paní soudkyně byla úžasná, uklidňovala nás, že je to jen formalita, ale přesto jsme se strašně báli, že o chlapečka, který už byl prostě náš syn, přijdeme. Celé Vánoce mě v podvědomí strašily představy, jak mi ho berou z náruče. Naštěstí to dobře dopadlo a rozsudek o osvojení jsme dostali. 

Nyní jsou našemu chlapečkovi 4 roky, je úžasný a každý den se nestačíme divit, co všechno vymyslí. 

Celý ten proces stál za to.

O svůj příběh se podělila adoptivní maminka Šárka.

„Já vím, Davídku. Však se taky jedu s tebou rozloučit.“

Ukazuje mi, co všechno má sbaleno. Kufřík s osobními věcmi, velkou tašku s oblečením a botami, které mu nakoupili pěstouni. Svoje oblíbené hračky a dárky, které dostal.

„Včera se se mnou byla rozloučit paní učitelka ze školky. Dala mi pusu!“, hlásí hrdě.

„Víš, že já budu chodit do nový školky? A víš, že mám taky novou postel? A napíšeš mi ten pohled?“

Pusa mu jede, není k zastavení, běhá z pokoje do kuchyně k oknu a vyhlíží novou rodinu. Konečně jsou tady. Naprosto bezprostředně se vrhá do náruče své nové mámy: „Kdy už pojedeme?“

„Davídku, necháš nás ještě chvíli prosím? My si něco řekneme, podepíšeme tady ty důležité papíry, kde je napsáno, že už se dneska doopravdy stěhuješ a ještě si vypijeme kafíčko, ano?“

„Tak jo, postavím zatím tetě něco na památku z lega, jo?“

Odchází do pokoje, ale za chvíli je zpátky. Leze na klín pěstounovi: „Musím tě pomazlit ještě. Teď tetu.“  Dělá kolo okolo stolu a nikdo nepřijde zkrátka. Ani já.

Konečně je všechno domluveno, podepsáno a dopito. Balíme. David se v mžiku obleče a už stojí ve dveřích. Pomáháme mu se všemi věcmi do auta. Nový „táta-strejda“ ještě zprovozňuje dětskou pojistku ve dveřích.  Pro jistotu. David má různé nápady. 

A pak už jen podání ruky, trochu slz, pár obav, velká naděje a hodně radosti. Poslední pusa, zamávání a teď už domů, Davídku...

Lucie Hájková, DiS., klíčová pracovnice

Za dva týdny se potkáváme v rodině pěstounů na přechodnou dobu. Přicházím o trochu dřív, abych ještě chvilku mluvila s Davidem sama. Jde mi otevřít, vytřeští oči a povídá: „To seš ty? Ta stará teta? Já myslel, že dneska už přijde za mnou ta nová. A ten strejda.“

„Oni přijdou Davídku, ale kdyby ti to nevadilo, ráda bych se s nimi taky poznala.“

„Tak jo, tak pojď, já ti zatím ukážu auta.“ Táhne mě do pokoje a předvádí: „Tohle auto je červený, tohle jako travička, zelený. Tohle je jako strejdy auto, hnědá…“

Je to fuška. Už půl roku chodí do školky, učí se barvy, tvary. Zjišťuje, že existují říkanky a písničky, ví, jak se vaří jídlo a nejradši ze všeho sbírá se strejdou vajíčka a honí po dvoře slepice. Tolik už toho za půl roku dokázal. A tolik se toho musí ještě naučit.

Zvoní zvonek. David běží ke dveřím, ale jakmile uvidí cizí dvojici lidí, utíká zpátky do pokoje. Sedíme v kuchyni u stolu a on za rohem vykukuje. Je strašně zvědavý. A taky se stydí.

Jdu k němu. Ptám se, jestli by chtěl jít za námi. Kroutí hlavou, že ne.

„Ale přivezli ti dárek, asi nějaký auto.“ To ho zaujme. Pevně mě chytí kolem krku a šeptá: „Vezmeš mě na ruku?“

Tak jo, to by šlo. Je drobný, i když za poslední půlrok vyrostl o deset centimetrů. Hravě ho unesu. Jdeme si pro dárek. David zůstává sedět u mě na klíně, rozbaluje si bagr a pokukuje po tom novém strejdovi a tetě. Šeptá mi: „Jak se jmenujou?“

„Zeptej se“, pobízím ho. „Řekni jim, že ty jsi David a oni se ti taky představí.“

„Jsem David“, říká a hned rychle otáčí hlavu pryč. „Já jsem Pavla a tohle je Jirka“, představuje paní sebe i manžela. David se po chvíli osmělí, sleze z mého klína a hraje si pod stolem. Když se sbírám k odchodu, ostatní ještě zůstávají u stolu.

„Tak ahoj, Davide. Můžu přijet, až budete mít upečený ty buchty?“

„Jo, přijeď“, mává na mě od bagru. Pak se zvedne a zcela automaticky si sedá na klín novému strejdovi a ptá se: „Máte doma psa?“

Lucie Hájková, DiS., klíčová pracovnice

„Teto, víš, že já půjdu do světa jako ten Honza v pohádce? Teta mi napeče buchty a já půjdu. Budu bydlet u nový tety a novýho strejdy, přijdou si pro mě jednou. A vy mi budete posílat pohledy.“

„Dobrej plán Davide. Až budete péct ty buchty, schováš mi jednu?“

„No, to nevím, teta mi je dá na cestu. Do ranečku…“ Po chvíli dodává: „Ale jo, tak jednu ti dám.“

Vídáme se pak pravidelně jednou nebo dvakrát za měsíc.

Mezitím je Davidova matka zbavena rodičovské odpovědnosti. O synka ostatně stejně nejeví zájem. Jen táta občas volá, ale toho David moc nezná, nebyl s ním poslední 4 roky. 

Bude mu šest a já mám strach, že se pro něj nenajde pěstounská rodina. Tenhle kluk nemůže do děcáku, už tak byl k němu osud strašně nefér. Snažím se na to nemyslet, vůbec si nepřipouštím, že bych něco jako je ústavní péče musela někdy u „svých“ dětí řešit. Bombarduju telefonáty příslušné úřady, ptám se kolegyň, probírám v duchu známé pěstounské rodiny. 

Nevešel by se někam ještě jeden modrooký kluk?

Lucie Hájková, DiS., klíčová pracovnice

Starší děti v PPPD jsou pracovně zajímavější. Jejich příběhy jsou košatější, ale také komplikovanější. Některé starší děti toho mají za svůj krátký život za sebou víc, než já za svých 44 let. Vědí co je hlad, bolest, zima, samota. A mají na duši hluboké šrámy. Práce s nimi je náročnější pro všechny. Pro pěstouny to znamená mnoho trpělivosti, starostí, otázek, na které ne vždy přijde odpověď. Pro nás sociální pracovníky je to větší dřina o to víc, o co větší je nejistota budoucího řešení. Na začátku mám vždycky jedinou metu. Dítě musí už další život prožít v bezpečí, ideálně v rodině. Tyhle děti si pamatuju všechny. Za všechny se modlím. Modlitba je vůbec poslední roky nedílnou součástí mé práce. Často je totiž tím posledním, co nám zbývá. Mou úlohou je podporovat pěstouny a pomáhat jim zpracovat příběh každého dítěte. Někdy se ale i já sama musím vyrovnat s minulostí dítěte, s přítomnými těžkostmi i s jeho odchodem. Občas to dost bolí. A jestli je přiznání slabosti neprofesionální, pak tedy nejsem profesionál. Každé takové dítě s košatým příběhem znamená jeden zářez v mém srdci. Tenhle má jméno David.

Poprvé jsme se potkali dva dny potom, co si ho přechodní pěstouni přivezli domů. Schoval se do pokoje a zvědavě nakukoval do kuchyně, kde jsme s pěstouny seděli. Byl drobný, na svých 5 let vůbec nevypadal. Na tři, na čtyři maximálně. Bříško měl jako děti z Afriky na plakátech Unicef a nejvíc ze všeho si hlídal jídlo.

Po chvíli se osmělil a sedl si k nám. Vzala jsem papír a pastelky a začala jsem malovat auta. Miluje auta. Podej mi červenou pastelku Davídku, namalujeme červený auto. Ruka tápe nad krabičkou pastelek. Neví. Nepozná ani červenou, ani zelenou, ani jiné barvy.

„Teto, můžu si vzít ten koláček?“, oslovuje pěstounku. Podává mu ho. Opatrně ukusuje, každý drobeček pečlivě sebere a strčí do pusy. Koláč je velký, nemůže ho sníst najednou. Asi čtvrtina mu zbývá. Bere si ubrousek, zabalí ten zbytek a říká: „Tohle si schovám, to je jenom moje.“

„Neboj se, teta ti to schová, můžeš si to sníst později. Ukážeš mi hračky a postýlku?“

Vede mě do pokoje. Ukazuje auta, plastová zvířata, postel, která je teď jenom jeho. Potom mě vezme za ruku, podívá se na mě neskutečně modrým pohledem a vážným hlasem se ptá: „Teto, že už se nikdy nemusím vrátit k mámě? Ona mě totiž strašně moc bila, víš.“

Snažím se nebrečet. Zažila jsem už ve svém pracovním životě mnoho věcí. Postižené i umírající děti, děti drogově závislých matek, děti hladové, špinavé, s modřinami na těle i na duši. Ale tahle jediná přímočará otázka mě málem položila.

Beru ho i za druhou ruku a slibuju: „Ne, už nikdy tam nebudeš muset jít Davídku, už nikdy. Teď budeš tady, teta a strejda se o tebe postarají, nebudou tě bít a budeš mít tolik jídla, kolik budeš chtít. A zatím budeme hledat v celém světě jinou tetu a strejdu, kteří potřebují zrovna takovýho šikovnýho kluka, jako jsi ty. Až je najdeme, a když se ti budou líbit, přestěhuješ se k nim a budeš tam doma. “ A v duchu dodávám: Bože, dej ať je to pravda.

„Tak jo, tak já si zatím dojím ten koláček.“

Lucie Hájková, DiS., klíčová pracovnice

Kontakty mohou vypadat různě. Často rodiče dětem píší, někdy telefonují, někdy jsou v kontaktu přes skype. A část dětí také své rodiče ve věznici navštěvuje osobně.  Takové návštěvy mohou vypadat různě a i já mám často mnoho otazníků, jak bude dítě na návštěvu reagovat, jaké bude prostředí věznice, zda dítě nebude prožívat trauma. Jistě je třeba brát v úvahu věk dítěte, jeho emoční a sociální vyspělost a také předchozí vztahy s rodičem. Já chci ale dnes popsat, jak ideálně může návštěva dítěte ve věznici vypadat, na jednom konkrétním příběhu.

Dítě ve věku 8 let vyrůstající od 3 let v pěstounské rodině svou matku nevidělo 6 let. Poslední dva roky si s matkou psalo a během předchozích šesti měsíců se uskutečnilo také pár skypových a telefonických rozhovorů. Dítě si moc přálo svou mámu konečně vidět, vědělo, že je matka ve věznici a proč. Jak ze strany pěstounů, tak ze strany matky bylo dítě ujišťováno o tom, že jeho místo je v náhradní rodině, pěstounští rodiče i matka se vzájemně respektují, což celou věc velmi usnadnilo. První návštěva ve věznici byla pečlivě plánována se sociální pracovnicí. Věděli jsme dopředu, jak bude vše probíhat a mohli jsme tak dítě na návštěvu předem dobře připravit.

Vstupní prohlídku ve věznici jsme připodobnili k prohlídce na letišti, takže dítě vše klidně zvládlo. S sebou mohlo mít vlastní pití v uzavřené lahvi a svačinu v originálním balení. Poté si nás již převzala sociální pracovnice věznice, která nás odvedla do prostor, kde proběhlo setkání s matkou dítěte. Jednalo se o samostatný domek v areálu věznice o dispozici 1+1. Ve vstupní chodbě byla toaleta se sprchou a umyvadlem, vpravo kuchyň s kuchyňským koutem vybavená několika kousky nádobí, plotýnkou a rychlovarnou konvicí, stolem a židlemi. V kuchyni byl též přebalovací pult a postýlka pro miminka. Vlevo od vstupu se nacházel obývací pokoj se stolem, gaučem, židlemi a látkovými sedáky pro děti. Dále zde byl koberec, bedna s hračkami a skříňka s různými společenskými hrami. Z kuchyně vedly balkonové dveře na malý oplocený dvorek s pískovištěm, houpačkou a sezením. Celý prostor působil útulně. Matka si předem prostory uklidila a nachystala drobné občerstvení. Byla nám nabídnuta káva, čaj a sušenky a později matka s dítětem společně připravili jednohubky. Dítě tak mohlo mít pocit, že je na návštěvě u matky doma. Z oken domku bylo vidět do areálu věznice, kde jsou stromy a zahrada se skleníky a budovy samotné věznice, které na pohled nebudí nijak negativní dojem.

Celá návštěva tak mohla proběhnout v důstojném, pro dítě nestresujícím prostředí a v příjemné atmosféře. Pro dítě byl osobní kontakt s matkou velmi důležitý a věřím, že pro matku je takové setkání další motivací k pozitivní změně.

Lucie Hájková, DiS., klíčová pracovnice