Rodina v obtížné situaci
SAS

Dnes mám do ambulance naplánované jedno poradenství, což zní celkem klidně. Třeba se mi podaří dohnat resty. Po rozvozu dětí do školky a školy vyrážím do práce. V kanceláři si vařím další kávu, zapínám počítač – a v tu chvíli přichází první klientka. Je to maminka se dvěma dětmi. Přichází poprvé, poslal ji k nám OSPOD. Odešla od partnera a s dětmi se přestěhovala přes půl republiky. Našla si nouzové ubytování na ubytovně. Děti zatím nemají školu ani školku, ona sama hledá práci. Je toho hodně. Společně si sedneme a mluvíme o tom, co právě prožívá a co by potřebovala řešit. Brzy je jasné, že dnešní schůzka na všechno nestačí. Navrhuji, aby vstoupila do naší služby a my ji jejím náročným obdobím provedli krok za krokem. Maminka souhlasí a odchází s termínem další schůzky – a s nadějí, že na to už nebude sama.

Mám chvíli klid – ideální čas na to dodělat nějaké papíry a zakousnout malou svačinku. Konečně. Jenže sotva si sednu, ozve se zaklepání na dveře. Trochu překvapeně vstávám a otevírám. Přede mnou stojí vysoký, robustní muž. Instinktivně zpozorním a opatrně se doptávám, co potřebuje. V tu chvíli muž najednou úplně zjihne. Potřeboval by prý "něco doma vyřešit". Ahá… Už chápu a zvu ho dál do kanceláře. Pán mi začíná vyprávět svůj životní příběh – seznámil se s partnerkou, zamilovali se a mají spolu malou dcerku. Jenže vztah už delší dobu nefunguje. Když popisuje, co to v praxi znamená, sděluje mi, že se rozhodl odejít. Nechce s partnerkou dál zůstávat, ale záleží mu na tom, aby mohl dál být součástí života své dcery. Neví však, na koho se obrátit a jak postupovat. Společně přemýšlíme nad dalšími kroky. Doporučuji mu konzultaci s naší právničkou, která se věnuje rodinnému právu. Zároveň navrhuji, že by mohl využít služeb psycholožky – nabízíme pět bezplatných konzultací, které by mu mohly pomoci zorientovat se v náročné situaci. Je zjevné, že je rozhozený, potřebuje podporu. Mluvím s ním i o systému sociálních dávek – zajímá ho nejen to, na co má nárok on sám, ale také jeho partnerka a dítě. Všeho je toho najednou hodně. Domlouváme si tedy další schůzku, kde budeme pokračovat. Pán mi děkuje a odchází s pocitem, že na to není úplně sám. Já si mezitím rychle sbalím věci do batohu a vyrážím za naplánovanými klienty do terénu. Dnes mě čekají ještě čtyři návštěvy. Někde po cestě si snad stihnu koupit bagetu… nebo něco podobného.

První dnešní terénní návštěva je u maminky, kterou doprovázím už téměř rok. Má syna s těžkým ADHD a když k nám kdysi přišla poprvé, byla úplně na dně. Doporučení dostala od školy – doma i ve škole totiž panovaly velké problémy a nikdo si nevěděl rady. Byl to náročný rok. Pro ni, pro jejího syna, pro školu… a popravdě i pro mě. Ale stálo to za to. Postupně se podařilo najít pro kluka vhodné odborníky, napojili jsme ho na náš Nízkoprahový klub pro děti a mládež Plejs a díky trpělivé komunikaci se školou se nám podařilo domluvit podmínky, které mu víc vyhovují. Do týmu se zapojila i skvělá etopedka, která přinesla nové pohledy a praktické rady – a najednou se věci začaly hýbat. A co považuju za úplně klíčové – zapojila jsem i samotného chlapce. Naše „pokecy“, jak tomu říkáme, si oba užíváme. Se školou a maminkou řešíme jedno, s klukem zase druhé. Ale tím, že je s námi přímo v procesu, se stal víc součástí řešení než jen objektem „péče“. Ne že by se do toho vrhnul s nadšením – to vůbec ne. Ale jsem fajn! :-) A časem mi začal důvěřovat. Dnes už máme svůj způsob, jak spolu mluvit, a funguje to. Nebudu si nalhávat, že z toho bude jednou úplně ideální výsledek. Ale ten posun, který jsme všichni udělali, je obrovský. Maminka mi dnes ještě podává tašku s věcmi po dětech – vezmu je do našeho dobročinného obchůdku. Loučíme se a já nasedám zpět do auta. Další klient na mě čeká v Brandýse nad Labem.

Do Brandýsa vyrážím autem a v kufru vezu lůžkoviny a nádobí, které se včera objevily v našem dobročinném obchůdku. Hned jsem věděla, kam poputují. Čeká mě schůzka s klientkou, která se nedávno přestěhovala ze zcela nevyhovujícího ubytování do čistého, malého bytu, který jí poskytlo město. Byt je hezký, ale prázdný. Klientka si mohla odvézt jen pár kusů nábytku a osobní věci. Všechno ostatní zůstalo majiteli původního bytu. Minule jsme kromě vybalování řešily i to, jak se její syn dostane do školy – zůstává totiž ve své původní škole, a tak ho čeká každodenní cesta MHD. Dnes mě ale vítá s rozpačitým úsměvem. „Zapomněla jsem ho to naučit,“ přiznává tiše. Zajímám se, jak se tedy syn dostal dnes do školy. „Nešel… Je venku s klukama,“ odpoví. Vysvětlujeme si spolu důležitost docházky, proč je pravidelnost klíčová i v novém začátku. Přivoláváme syna zvenku – je trochu otrávený, ale jinak působí samostatně a na MHD je zvyklý. Společně plánujeme, jak to zítra zvládne – včetně toho, že s ním maminka tentokrát pojede. Vypadá to nadějně. Když už se chystám zvednout a pokračovat dál, paní vytahuje z kabelky složený dopis. „Tohle mi přišlo… nevěděla jsem, jestli vám to mám ukázat.“ Jde o oznámení z úřadu – o přepočtu dávek. Vypadá to, že jí hrozí ztráta části příspěvku na bydlení kvůli změně adresy, kterou si nestihla dořešit včas. Paní začíná být nervózní – ví, že si s tím sama neporadí. Uklidňuji ji, že se na to podíváme spolu a příští schůzku věnujeme právě tomu. Zaznamenávám si poznámku do diáře a rozloučím se. Ještě dvě schůzky přede mnou.

Dorážím na domluvenou schůzku na ubytovně v menší vesnici, kde žije rodina, se kterou spolupracuji už pár měsíců. Jakmile vejdu na chodbu, slyším zvýšené hlasy. Neřvou, ale je jasné, že se uvnitř něco děje. Zvážím, jestli vůbec zaklepat, ale domluvený čas je teď. Lehce zaklepu a ve dveřích se objeví paní – viditelně rozrušená. „Zrovna něco řešíme,“ vyhrkne a pustí mě dovnitř. V místnosti je dusno. Partner sedí na posteli, třese se vzteky a v ruce drží dopis. Mezi nimi postává asi pětiletý chlapeček, který evidentně netuší, co se děje, ale napětí vnímá. Okamžitě se mi v hlavě sepne alarm – je třeba zachovat klid, ale taky si hlídat vlastní bezpečí. „Dobrý den... vidím, že jste teď v náročné situaci. Co kdybychom se na chvilku posadili a zkusili to probrat v klidu?“ navrhuji a posunu se tak, abych byla poblíž dveří. Mluvím klidně, pomalu a trochu tlumeně – dávám tím tón celé místnosti. Muž chvíli mlčí, pak položí dopis na stůl. „Ona si vzala půjčku! Nebankovku! A já o tom nic nevím! A ještě ten dopis schovala, jenže jsem ho omylem otevřel, byl u účtenek.“ Paní se rozbrečí. „Neměla jsem na výběr… potřebovali jsme na jídlo, na boty pro malýho…“ Pomalu si sednu. „Rozumím, že vás to oba rozrušilo. A že se každý cítíte nějak jinak – jeden překvapeně a naštvaně, druhý zoufale a bezradně. Pojďme to ale řešit tak, aby z toho nebyla další spirála problémů.“ Otočím se na paní: „Máte smlouvu k té půjčce? Víte přesně, kolik dlužíte a kolik přeplatíte?“ Zavrtí hlavou. Doporučuji jí, ať si co nejdřív vyžádá výpis a zároveň nabízím pomoc s kontaktem na dluhové poradenství – i online formou. Vysvětluji, proč je důležité neotálet a co všechno může neřešení způsobit. Zároveň muži říkám, že chápu jeho šok, ale že otevřít cizí dopis taky není úplně v pořádku – a že by bylo dobré do budoucna komunikovat víc otevřeně. „Jsem ráda, že jste mě pustili dovnitř, protože tohle není jednoduché. Ale pokud chcete, můžeme domluvit i schůzku s naší právní poradkyní, která se těmto situacím věnuje. Můžu vás tam oba objednat.“ Muž přikyvuje, už je klidnější. Dítě si mezitím začalo kreslit vedle na stole. Hádka odezněla, ale stále visí ve vzduchu. Domlouváme si další schůzku za týden a předávám leták s kontaktem na bezplatnou dluhovou pomoc. U dveří se na chvíli zastavím, podívám se na paní: „Ať víte, že v tom nejste sama, ano?“ Přikývne. Vycházím ven, lehce nervózní, ale i ráda, že se to nezvrhlo. V autě si na chvilku sednu a zapíšu poznámky – bude potřeba to dál sledovat.

Poslední návštěva dne. Přijíždím do malého bytu, kde žije paní, kterou znám už delší dobu. Babička, silná žena, která drží svou rodinu pohromadě navzdory všemu. Stará se o svou vnučku, jako by byla její vlastní dcera. Vždycky říkala: "Když jsem ji dostala poprvé do náruče, věděla jsem, že ji prostě nedám." Matka dítěte, její dcera, je závislá na drogách. V minulosti jsme zkoušely pomoci i jí – kontakty na adiktologii, krizové centrum, podpůrné služby… Ale nefungovalo to. Matka se stále pohybuje mezi podivnými lidmi, mizí, nedodržuje dohody, občas přespí bůhvíkde, jindy se objeví jen proto, aby chtěla peníze. Dítě pro ni nikdy nebylo prioritou. Babička to celé nese těžce. Má svou dceru stále ráda, ale zároveň ví, že její vnučka potřebuje stabilitu. Dnes poprvé mluví nahlas o tom, že chce zažádat o svěření do pěstounské péče. "Já tu holku nechci jen hlídat, chci, aby měla jistotu, že s ní budu napořád. Potřebuju to mít papírově v pořádku." Povídáme si dlouho. Jako vždycky. Babička má potřebu mluvit – nejen o dceři, ale i o samotě, o únavě, o tom, že jí je někdy smutno. Ale zároveň je vidět, jak se jí ulevuje, že už ví, co chce. Je rozhodnutá. A to je klíčové.

Předávám jí kontakt na organizaci, která doprovází pěstouny. Vysvětluji, co všechno obnáší proces žádosti, co může očekávat, jaké kroky ji čekají. Povídáme si i o tom, jak to může ovlivnit vztahy v rodině – a že to nemusí být jednoduché, zvlášť když dcera zjistí, že už "nemá dítě". Paní přikyvuje. „To bude těžký. Ale já vím, že to dělám pro malou.“ Odcházím se smíšenými pocity – je mi líto, že to takhle v rodině dopadlo. Ale zároveň mám obrovský respekt. Ta paní nese víc, než by zvládl nejeden z nás. A přitom to dělá s láskou a klidem, který dítěti dává víc než tisíc slibů.

Konečně. Sedím v autě, pojídám tu bagetu, kterou jsem si koupila už dopoledne, ale nebyl čas ji ani rozbalit. Přemýšlím nad vším, co se dnes stalo – tolik emocí, příběhů, rozhodnutí. Jedu domů. Čeká mě ještě moje druhá směna – vyzvednout děti z institucí, trochu si je pomazlit a pustit se do vaření večeře. Uf... další den za mnou.  

Příběh vychází z reálných zkušeností ze sociální práce, je však upraven a složen z více situací, se kterými jsme se v praxi setkali. Veškeré příběhy jsou fiktivní a vznikly s respektem k přísné mlčenlivosti a ochraně soukromí našich klientů.  

Barbora Schejbalová Žáčková, sociální pracovnice

Protože si v RC Routa uvědomujeme náročnost výzev takového rodičovství, rozhodli jsme se vytvořit prostředí, které poskytne podporu, sdílení a porozumění všem rodičům těchto dětí. Jejich rostoucí počet ostatně možná vnímáte i v běžném životě. Nám se naléhavost této problematiky začala ukazovat, když jsme tyto rodiny potkávali stále častěji v rámci Komunitního centra i jako klienty Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi (SAS). Uvědomili jsme si, že mají společné zkušenosti a potřeby. Často se totiž stává, že tyto rodiny se cítí osaměle ve svých starostech a mají pocit, že je nikdo jiný nemůže pochopit.

Nově založená podpůrná skupina otevírá své náručí všem, kteří hledají společenství a podporu na své rodičovské cestě. Kromě uvedeného bezpečného prostředí pro setkávání skupina poskytuje též prostor pro diskusi nad Vašimi tématy jako je například vzdělávání dětí, trávení volného času či přístup k různým službám. Abychom vyšli vstříc co největšímu počtu rodičů a dalších pečujících, scházíme se dvakrát měsíčně ve čtvrtek, jednou v čase od 14:00 a podruhé od 16:00.

Během chladnějších dnů se setkání konají v Jurtě RC Routa, kde jsou k dispozici hračky a prostředí je vhodné i pro děti. V teplých dnech se setkání přesouvají na zahradu RC Routa, aby měly děti více prostoru. Skupina se již setkala několikrát a pokaždé jsme dostali pozitivní odezvu. Vytvořila se zde vřelá a přátelská atmosféra. Vyslyšeli jsme návrhy účastníků a připravujeme různé aktivity pro Vás i Vaše děti. Mezi ně patří setkání s canisterapeutickým pejskem. Dále také přilezou, přiskákají a připlazí se různá zvířátka. Zajímavá bude i společná práce s arteterapeutkou, která bude pracovat s dětmi prostřednictvím hlíny. Pro rodiče jsou připraveny přednášky, kde budou moci klást dotazy a diskutovat.

Věříme, že podpora a sdílení může být pro rodiče dětí se specifickými potřebami klíčem k lepšímu porozumění a úspěšnému zvládání jejich rodičovských rolí. Máme zkušenost s různými formami specifických potřeb, a proto Vás zveme, abyste se nebáli přijít i se svými dětmi. Naše skupina je otevřená a přátelská, a věříme, že v ní najdete podporu, pochopení a sdílení radostí i starostí.

Skupina je realizována v rámci projektu Routa rodinám ze Středního Polabí, reg. č. CZ.03.02.02/00/22_017/0000911, spolufinancovaného Evropskou unií.

Barbora Schejbalová Žáčková, barbora.schejbalova@rc-routa.cz, 775 413 751 

Jsem ráda, že se v průběhu kalendářního roku objevují známé body, že kromě nových příležitostí a někdy i hrozeb, máme asi každý ve svém diáři nejrůznější opakující se události. Třeba svátky a narozeniny příbuzných a kamarádů, tradiční setkání, srazy a akce, kde sice dopředu nevíme přesné datum, ale přibližně víme, že koncem března se uvidíme s partou ze školy, v červnu se pojede na vodu atd. 

Taky Rodinné centrum Routa žije svým vlastním během dní všedních a svátečních, rozumějte mimořádných. Například v květnu bude Den rodin, v listopadu Lampioňák, zalistovala jsem namátkou naším kalendářem a určitě ani zdaleka nevyjmenovala všechny plánované položky. Každý rok zkoušíme něco nového, ale rádi se vracíme k zaběhnutým a oblíbeným akcím, jsou to naše jistoty v plynutí času, opěrné body. 

Již několik let patří mezi stálice také jarní a podzimní kolo sbírky potravin; dopředu víme, že duben a listopad. Jarní kolo klepe na dveře a to už naléhavě, neboť přijde tuhle sobotu a my si oblékneme zelené zástěry a vy nás potkáte v Tescu a v Albertu. Sbírka potravin je dnem solidarity, při kterém může každý pomoci tím nejjednodušším způsobem, darem trvanlivých potravin a drogerie. Více o sbírce zde https://www.sbirkapotravin.cz/ Stačí si jen udělat čas a poznámku do diáře. 

"Nikdo není tak chudý, aby nemohl něco dát, a nikdo není tak bohatý, aby nemohl něco potřebovat." Řekla moudře Helen Kellerová, americká spisovatelka a aktivistka. Myslím, že to je doslova definice solidarity. Bylo by hezké vyrazit v sobotu na velký nákup a část z něj nechat v připravených košících a přepravkách, bylo by báječné myslet na SBÍRKU POTRAVIN stejně jako na jeden z pevných bodů našeho kalendářního roku, jako na Den dětí, Svátek matek nebo jiný významný den.

Podporou potravinové sbírky můžete být inspirací pro ostatní, aby také přispívali k dobročinným aktivitám a pomáhali těm, kteří to potřebují. Vaše akce může motivovat další lidi k podobným činům a rozšířit vlnu solidarity a třeba se tak do dalších diářů a kalendářů dostane poznámka:

13.4. JARNÍ SBÍRKA, JDEME NAKOUPIT

Děkujeme!

Mgr. Vratislava Tomášková, předsedkyně RC Routa 

Nepříznivá sociální situace je jakákoliv jednorázová nebo dlouhodobá životní situace, která vyžaduje více energie, času nebo jiné způsoby řešení, než jaké jsme zvyklí používat v běžných situacích. Může jít o konflikt v rodině, rozvod, nedostatek financí, ztrátu bydlení, vážné onemocnění, handicap někoho z rodiny, ale také o běžnou životní situaci, která je pro někoho příliš náročná, jako těhotenství, narození dítěte, péče a výchova o dítěte či školní docházka. Jak může naše služba pomoci, bychom Vám rádi ukázali na příběhu rodiny, která nás požádala o podporu v předchozích letech.

Paní Kateřina, se na naší službu se obrátila, spolu s třídní učitelkou jednoho ze svých tří dětí, s informací, že děti již několik měsíců nemají zaplacené školní obědy. Situace se navíc nestala poprvé, stále se opakuje, školní prospěch ani vztahy dětí s vrstevníky také nejsou dlouhodobě dobré. Na domluvené schůzce ve škole se ukázalo, že matka dětí se domnívá, že se nejedná o závažnou, ani dlouhodobou situaci, pouze o malý výpadek v příjmu rodiny, konkrétně o pozdní obdržení sociálních dávek. Souhlasila však s tím, že se jí nyní nedaří zaplatit všechny základní životní potřeby dětí, a že si s řešením neví rady. Díky poskytnutí potravinové pomoci naší službou se podařilo matce překlenout dobu do obdržení dávek a zaplatit školní obědy. V rámci našich konzultací jsme pracovali na rodinném rozpočtu, kde bylo třeba zvýšit příjmy a snížit výdaje. Na základě této zkušenosti se podařilo získat důvěru matky natolik, že souhlasila i s podporou dalších změn v rodině, např. jak lépe zorganizovat čas na školní přípravu a nalézt pro děti vhodnou náplň volného času. Děti jsme také nasměrovali do našeho Nízkoprahového klubu PLEJS, kde nabízíme doučování. Do rodiny průběžně jednou týdně docházíme na konzultaci a dále ji podporujeme v tom, aby se dětem lépe dařilo.

Služba je určena pro rodiny s dětmi z Čelákovic, Brandýsa nad Labem-St.Boleslavi a okolí. Je dobrovolná, vázána mlčenlivostí, zcela zdarma. Může se na nás obrátit kdokoliv z rodiny nebo někdo z jejího okolí. Setkat se můžeme v kanceláři nebo u Vás doma. 

Mgr. Lenka Horváthová, vedoucí sociální služby